logo

Malba na hedvábí

Malba na hedvábí

barevnost • radost • lehkost

Od samého počátku, kdy se lidé naučili tkát tkaniny, je rovněž počali zdobit. Hedvábí stojí z tohoto hlediska v centru pozornosti. Svou strukturou, leskem a schopností absorbovat barviva je hedvábí mimořádně vhodné pro malování a barvení. Nejstarší památky nasvědčují tomu, že v Číně se textil zdobil kolem roku 2500 p.n.l.  možná i dříve.  Po celém světě vznikaly rozmanité techniky barvení hedvábí – od tisku z bloků v Indii po šibori (vyvazovaná forma batiky) v Japonsku. Do 19. st. se všechna barviva přirozeně vyráběla z rostlinných, živočišných či minerálních surovin-např. červená z mořeny barvířské, žlutá ze šafránu, modrá z borytu barvířského apod. Do počátku 20. st. však byla vyvinuta celá škála chemických barev a mnohé byly zářivější, stálejší na světle a snadněji se praly. Od té doby se syntetická barviva široce používají, dnes se ale opět experimentuje s přírodními barvami, což poskytuje nekonečné možnosti uměleckého zpracování.   

Práce s hedvábím - k vytváření autorských originálů používám následující techniky:

  • Při malbě na hedvábí je třeba látku nejdříve vyprat, zbavit ji tak apretury z výroby a dobře vyžehlit. Důležitý je proces napnutí látky na rám, protože tak se barva dobře vsakuje do tkaniny. Já používám špendlíky, které jsou tenké a nezanechají stopu v malbě. Pečlivě látku několikrát přepínám až je pnutí optimální.
  • Vzorníky barev, které mám v  tu chvíli k dispozici, jsou velmi důležitým pomocníkem při první volbě celkové barevnosti, obvykle si dělám další vzorník už na látku z vybraných odstínů. Každé hedvábí má jinou strukturu, sílu a tloušťku a platí, že čím vyšší číslo síly hedvábí,  tím je menší rozpíjivost barev a vsakování do látky. Důležité jsou štětce, ty kvalitní nasají hodně barvy a drží ji dlouho a umožní pokrýt větší prostor, zamezíte tak někdy nehezkým překryvům barvy. 
  • Při práci s guttou je třeba zvolit takový typ linky, aby byl co nejvhodnější k typu výrobku. Např. při malbě na kabelky, pouzdra apod. můžete zvolit guttu s metalickou barvou ať zlatou, stříbrnou či bronzovou. Při práci na šátkách, šálách či jiném oblečení je nejlepší volit transparentní guttu, ta se totiž vsákne při praní do látky a zanechá nejmenší stopu. Ostatní zvláště metalické gutty zůstanou na povrchu a látka není již tak měkká,  lehká a vláčná. 

Na obrázku je gutta zn. Marabu, která je v plastové tubě, které já osobně dávám přednost a navíc její konzistence bývá správně naředěná. Problém s gutou v hliníkové tubě je, že ji musíte vymačkávat a to zároveň s kreslením linek je trochu problém a někdy vám ujede ruka, či je nános hmoty nepravidelný.

  • Začínám opět se vzorníkem linek gutty a porovnávám, jak hustý bude vzor, zda bych přece jen v případě méně komplikovaného dekoru nemohla použít výraznější guttu.
  • Následuje malování dekoru zvolenou guttou, většinou tvořím volnou rukou a předtím si udělám jen základní značky celkového rozvrhu dekoru fantomovým fixem. Je dobré co nejméně se zastavovat a malovat co nejplynuleji. Samozřejmě musíte mít kresbu či vědět, co chcete namalovat.
  • Malování barvami je už práce za odměnu, postupně se totiž během malby vynořuje efekt barev na hedvábí, jež jsou zářivé, lesklé a látka prostřednictvím barev jakoby ožívá. Začínám nějakým důležitým mezníkem, dělicím bodem, zlatým řezem, ještě pořád mohu totiž změnit barevnost a doladit vzorník.

Následuje malba ostatních barev dle zvoleného barevného spektra.

  • Je třeba ještě barvy zafixovat, já používám nejčastěji fixaci žehlením, ale je to možné i v mikrovlnce. Je třeba na způsob fixace myslet již na počátku a koupit k tomu vhodný typ barev. Já sama ještě výrobek vyperu, abych si vyzkoušela, jak barvy drží a zda je vše v pořádku.

Více o historii výroby hedvábí

Po tisíciletí bylo tajemství serikultury neboli hedvábnictví přísně střeženo Číňany, ti si luxusní tkaninu velmi cenili. Výlučné postavení si hedvábí podrželo dodnes. Pevné, avšak jemné a lehké hedvábí se výborně nosí a je ideálním materiálem pro kultivované dekorace včetně malby na hedvábí.  

Výroba hedvábí v Číně, počátek 12. století

Výroba hedvábí v Číně, počátek 12. století

Podle jedné čínské pověsti stojí za objevem hedvábí manželka čínského Žlutého císaře (vládl okolo roku 2600 př.n.l.) Hsi-Ling-Ši, které spadl do šálku s čajem, který popíjela pod morušovým stromem, zakuklený kokon bource morušového. V teplé vodě čaje se začal kokon rozmotávat a císařova manželka spolu se svými služebnými začala zpracovávat surové hedvábí.

Přímé a nepřímé archeologické nálezy potvrzují, že hedvábí bylo v Číně známé a používané na přelomu 4. a 3. tisíciletí př.n.l. V následujících dvou tisíciletích bylo hedvábí vyhrazené pouze pro císaře, jeho širší rodinu a nejvyšší hodnostáře, ale nezadržitelně pronikalo i do nižších vrstev čínské společnosti. Postup výroby hedvábí se stal střeženým státním tajemstvím a jakýkoli pokus o export bource morušového byl trestán smrtí. O zcela výjimečném postavení hedvábí v čínské kultuře svědčí i to, že se ho používalo jako platidla a mnozí úředníci a vojáci byli vypláceni v rolích hedvábné látky.

Hedvábí bylo i častým darem čínských vladařů ostatním podřízeným i suverénním vladařům a tímto způsobem postupně pronikalo západním směrem (existují archeologické důkazy o přítomnosti čínského hedvábí ve starověkém Egyptě okolo roku 1000 př.n.l.). Hedvábí bylo exportováno do prostoru římské říše a obliba hedvábí mezi římskými občany (a jejich ochota ho nakupovat za zlato) se stala opravdovou ekonomickou hrozbou impéria. 

Obchodníci na Hedvábné stezce

Ve 2. století p.n.l. Čína otevřela tzv. Hedvábnou stezku, která vedla ze středočínského Xianu západním směrem a končila v Damašku a Antiochii. Po Hedvábné stezce putovalo západním směrem především hedvábí a opačným směrem zlato, stříbro a vlna. Karavany, které se pohybovaly po Hedvábné stezce mívaly až 500 nosných zvířat, z nichž každé neslo až 150 kg nákladu. 

Ve 2. století n.l. ztratila Čína své výhradní postavení ve znalosti výroby hedvábí. Čínští emigranti vzali sebou toto know-how do Koreje a pravděpodobně odtud pronikla technologie ve 3. století i do Japonska. Přibližně ve stejné době se znalost výrobního postupu hedvábí dostala i do Persie, odkud byla arabskými válečníky rozšířena po severní Africe, Sicílii a Španělsku. Kolem roku 522 přinesli byzanckému císaři Justinianovi bource morušového ve svých dutých bambusových holích i dva mniši z oblasti střední Asie a Byzance se stala významným producentem hedvábí, které se exportovalo do Evropy. 

V době po 2. křížové výpravě se celá technologie výroby hedvábí přesunula z byzanckého blízkého východu do Itálie (a to často i spolu s řemeslníky, kteří výrobu hedvábí ovládali). Italská města Lucca, Janov, Florencie a Benátky se rychle stala zdrojem hedvábí pro celou Evropu (v roce 1472 se výrobou hedvábí zabývalo jen ve Florencii přes 7000 řemeslníků). 

Od roku 1466 se datují snahy francouzské koruny vytvořit z oblasti kolem města Lyonu evropské centrum produkce hedvábí a hedvábných látek. Francouzský král František I. udělil městu Lyon hedvábný monopol roku 1540 a od 16. století se Lyon stal opravdovým hlavním městem hedvábí. Tím, jak místní řemeslníci získávali fortel a sebedůvěru, opouštěli původní orientální vzory a předlohy a vytvořili vlastní, charakteristický styl. Rozkvět hedvábného průmyslu lze vypozorovat až do doby okolo roku 1845, kdy místní chovy bource morušového postihla masivní vlna epidemií, ze kterých se chovy již nikdy plně nevzpamatovaly. V 19. století byly lyonské závody, zpracovávající hedvábí, plně industrializovány a i výroba hedvábí se stala plnohodnotným průmyslovým odvětvím. 

Po druhé světové válce se dominantním producentem hedvábí stalo Japonsko, jehož dominanci v 70. letech 20. století ukončila Čína. V roce 1996 Čína vyprodukovala přes 70% celosvětové produkce hedvábí a tak se původní čínský výrobek opět vrací ke svým kořenům. 

Zdroj http://blog.sekora.cz/?p=2231