Modrotisk jako inspirace

Foto Jana Křížová 

UNESCO zařadilo textilní tiskařskou techniku na seznam světového nehmotného kulturního dědictví právem. Výroba modrotisku je jedinou tradiční tiskařskou a barvířskou technikou zdobení látek, která se ze své podstaty v nezměněné podobě kontinuálně uchovala až do současnosti. 

Modrotisk se k dekoraci látek používá od 18. století, některé matrice na tisk v převážně rodinných dílnách jsou až 300 let staré a užívá je někde až sedmá generace tiskařů, zdůraznila pětice zemí ve své přihlášce. Matricemi se na látku tiskne chemická směs zvaná rezerva, která později zabrání jejímu obarvení, takže vytištěné vzory zůstávají bílé. Látka se poté barví v indigové lázni, jejíž základní složka, indigo, dává modrotisku charakteristickou modrou barvu. Zabarvená látka se nakonec pere v slabém roztoku kyseliny sírové, čímž se odstraní rezervážní hmota a objeví se doposud skrytý jasně bílý vzor. Rezervážní hmota zároveň látku chemicky ošetří, takže i při opakovaném praní modrotisku se bílý vzor nezabarví. 

Podle českého poradce UNESCO pro nemateriální dědictví Bohumila Straky takzvanou nadnárodní nominaci modrotisku označil mezivládní panel za excelentní. "Nominace měla nejen vynikající ocenění mezinárodní hodnotící komise, ale úspěch je o to větší, že nadnárodní společné nominace se podávají zřídka, protože je to komplikované a stojí to velké úsilí," uvedl Straka. 

Modrotisk se zejména ve venkovských oblastech rozvíjel od sedmnáctého století, oblíbený byl například na krojích. Pro některé oblasti jako např. Horácko nebo Valašsko se stal typickým materiálem. V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku, ve 20. století se zavedením strojového tisku začaly modrotiskařské dílny mizet, hromadně se pak likvidovaly po roce 1948. Do jednadvacátého století se přetrvaly jen ty v Olešnici a Strážnici. Ornamenty tam nadále tisknou pomocí forem, které se dědí z generace na generaci. Technologie modrotisku je závislá na kvalitních raznicích. Ty mají na svědomí výsledný vzor, který na plátně vznikne. Dědí se z generace na generaci. Nejstarší, kterou Danzingerovi používají, je z roku 1816.